Slovaki či Rusini? Pričinki do vijasňeňja sporu pro nacionaľňisť zachidnich Rusiňiv. Podav Volodimir Hnaťuk. Zapiski naukovoho tovar. im. Ševčenka, t. XLII, str. 81.
Jiří Polívka
Recenzija pre: Národopisný sborník českoslovanský. svazek VIII. Praha 1902. str. 152-4.

V první části této rozpravy probírá spis. otázku o národnosti osadníků ze stolice Zemplinské v některých místech jihouherské stolice Báčské (Kerestur, Kocur) a v některých místech sremských.

Vydavatel slíbil rozbor této otázky ve své sbírce písní v těchto osadách sebraných (srv. Sborník VII, 217) a tu nám jej předkládá. Spis. otiskuje obšírně starší hlasy o této otázce a jmenovitě hlasy i osvědčení některých rodáků, jak starší tak též novější, kteréž si byl vyžádal jak svědectví, když se v posledních letech začala se strany vážných linguistů slovanských popírati maloruská národnost těchto osadníků aneb aspoň jich dialekt počítati mezi slovenské a ne maloruské.

Některé ty hlasy, zvláště některých bohoslovců v Záhřebě studujících, jsou zajímavé jako materiál pro jazykozpytce; jeví se v nich zvláště silný vliv chrvat., silněji než v písních vydaných p. Hnatjukem. Protesty jich místy velmi rozhorlené proti prof. Pastrnkovi působí namnoze pak zrovna komicky, ovšem pro vědeckého posuzovatele celého sporu. Národní uvědomělosti občanů Keresturských všecka čest a my nebudeme jim vnucovati přesvědčení jiné a nechceme přesvědčovati je, že jazykem svým patří mezi Slováky a ne mezi Malorusy. Není mluva jediným, třebas velmi vážným příznakem národnosti, v tom dáváme p. Hnatjukovi úplně za pravdu. Nám jde pouze o charakteristiku dialektu, a tu jest podle našeho mínění příliš málo, praví-li se o něm, že jest pouze silně "poslovačen".

Opět poukazuji na to, co jsem uvedl ve své recensi (Sborník VII, 216) p. Hnatjukova vydání v IX. sv. Etnograf. Zbirňika, totiž na rozdíl mezi písněmi církevními a písněmi světskými. Tu jest viděti, jaký jest to jazyk vlastně, a odkud živlové dialektu tomu cizí pronikli do písní. P. Hnatjuk pokusil se také o vyvracení důvodů Pastrnkových, ale ne s výsledkem žá-doucím. Poukazuje totiž na to, že mnohé zvláštnosti dialektu Keresturského i ostatních osad se vyskytují ještě v jiných dialektech maloruských. To však není důkazem, že to jsou jevy maloruské, než že tyto jevy pronikly do oněch západních dialektů maloruských rovněž ze slovenčiny, po případě z polštiny i jako zvláště forma "tart" - jest to očividný lapsus, praví-li spis., "u vsich russkich (neliše ukrajinskich) hovorech nemá samozvučnoho r, tiľku ar abo er". P. Hnatjuk není zajisté linguistou, neboť jinak by přece z toho, že v haličských a uherských dialektech maloruských se vyskytuje velký počet tvarů "trat", nemohl souditi, že jest to velká prý ještě otázka, nemáme-li tu spatřovati zbytek "staroruskoji movi". Pan Hnatjuk připomíná také, že má několik rukopisů z Bačky a ze Sremu, a uvádí řeč o slavnosti svatební, neboť jsou právě prý takové řeči obřadní nejdůležitější svým konservativním rázem, zachovaly nejdéle sledy starobylosti a mohou takto sloužiti za důkaz ruského původu bačvanských osadníků. Ale v ukázce otištěné v pozn. na str. 37. shledáváme nejvíce sledů církevního jazyka slovanského, i hláskoslovných i tvaroslovných i lexikálních; pod. jako se u Slováků uherských v podobných obřadních a slavnostních prosloveních projevuje biblická čeština, tak u těchto uniatských obyvatelů projevuje se církevní jazyk slovanský ovšem ruské recense.

Pro spojitost jazykovou nic z toho nevyplývá než jest to pouhý důkaz kulturního vlivu. - Slovem p. Hnatjuk nevyvrátil nikterak názory a důvody prof. Pastrnka i Sobolevského.

S otázkou o národnosti "Rusinů" Bačvanských souvisí dále otázka o národnosti Rusinů v západních stolicích hornouherských, neboť odtud pocházejí osadníci stolice Bačské, pokračuje p. V. Hnatjuk a přechází k druhé části své rozpravy. Probírá různé názory o hranicích slovensko-ruských v stolici Zemplinské, Šarišské, Spišské a j., uvádí zprávy, kam až na západ sídlili v dobách starších Malorusové, poměry náboženských vyznání a jich souvislost s poměry obou sousedních kmenů, probírá jednotlivé statistické výpočty. Důkladně a obšírné citují se všecky názory v té věci vyslovené od počátku XIX. stol. až po dobu nejnovější, jmenovitě pak polemika vedená v té věci mezi St. Mišíkem a red. Slovenských Pohl'adů J. Škultétym. - Mezi jmény uniatů na Spiši a Šariši naskytují se taková, která jsou polského původu, jako Vansač (t. j. vousáč), Sroka, Kroťak, Varchol, Vilkocsky, Grocky vedle jmen dokonce německého původu, a jmen, která by se mohla prohlásiti za nepochybně ruská, jest málo. Pro otázku o původní národnosti těchto uniatů z toho nic nenásleduje. Kdyby se ukázky ze Zavadky, Porače a Lipnika uvedené na str. 77 sl. rozebraly, objevilo by se, že jazyk těchto osad jest nestejný, nestejnou měrou proniknutý živly ruskými: v Zavadce říká se korovi, v zahorotci, solotši, molotiti, moloko, dolho a v písni v rýmě blato, mimo to ještě pol. skaržiti se. V Porači: pl. nom. acc. korovü, soloma, moloko, ale prašatka, v zahratci, slatše, polsky calej, calkom, v Lipníku korovö, solotsö, derevo, soloma ale dluho, polsky v zahrotci, calkom. Pro charakteristiku toho kterého dialektu měly by rozhodovati hlavně a především jisté výrazné fonetické jevy, a o lexikálních zvláštnostech mělo by se uvažovati až naposled. V novějším srovnávacím jazykozpytě tak se postupuje a byl by nejvyšší čas, abychom také v slavistice se brali touto cestou.

P. Hnatjuk dospívá k následujícím vývodům: Sporné territorium bylo od nejdávnějších dob ruské, zmenšovalo se pak časem následkem denacionalisace Rusů, jednak ve prospěch Maďarů - cestou násilnou, jednak ve prospěch Slováků - cestou dobrovolnou. Mluva v těchto krajích není dosud úplné prozkoumána, ale ze vzorů dosud vydaných jest vidno, že jest na mnohých místech čistě ruská, a na mnohých místech více aneb méně poslovenštěna. Mluva pouze nemůže rozhodovati otázku o národnosti obyvatelů těchto krajů. Spis. vytýká výslovně, že pod vlivem slovenským se nemění pouze mluva Rusinů, než také jich obyčeje obřady, kroj a j. Tu pak zbývá vlastně již jen otázka, co v těchto západních stolicích homouherských původně Malorusy osídlených zbylo ruského, a pokud dialektologie a národopis může rozhodovati spornou tuto otázku. Rusíni západo-uherských stolic nemají čistý typ, možno bylo by je pojmenovati "Wasser-Ruthenen" praví spis. Jich denacionalisace postupuje rychle i nyní, a nenastanou-li jakési neočekávané poměry, nezůstane během tohoto století po nich ani sledu: všickni propadnou v maďarském a slovenském moři. Cena této rozpravy záleží v tom, že jest v ní důkladně sebrána a rozebrána celá literatura o pohraničních krajích slovensko-ruských. Rozřešení sporných otázek může následovati teprve po zevrubném zkoumání dialektů pomezních podle vzoru Brochova.

Ruski oseľi v Bačcji (v poludňevij Uhorščiňi). Napisav Volodimir Hnaťuk. Zvl ot. z Zápisek uč. spol. Ševčenkovy, sv. XXII. (Ve Lvově, 1898). 58 str.
František Pastrnek
Recenzija pre: Listy filologické, 1898, str. 404-6.

Spisovatel podává pěkný popis života Zemplinských osadníků v Keresture, ve stolici Bač-Bodrožské, na dolní zemi v Uhrách, které považuje za Rusíny, jelikož jsou vyznání pravoslavného, ovšem uniaté. Ale z hojných ukázek mluvy lidové vychází zřejmě na jevo, že jsou to Slováci, kteří své domácí (co-tácké) nářečí velmi čistě zachovali, ač prý počátek této kolonisace spadá do první polovice XVII stol. Rozbor ukazuje:

a) c, dz za praslov. tj, dj: u pomoc, do peca, noc, medzi a j. Z cirk. jazyka vnikla nužda, ze srbštiny opština.

b) l epenth. je neznámo: inf. odrabjac, part. naochabjali a pod. Ze srbštiny vniklo jméno Serbľin, vedle něhož nacházím též Servijaňi, Servijanci, Servija, Serbi, podle knižného jazyka. Cizí slovo je krom pľi (brambory).

c) trat a trět platí bez výjimky: hlava, kraľ, slaňina, slama, tlačic (mlátit) atd. Jediné chlopi a chlopci (vedle chlapci), jako vůbec v Zemplině, Šaryši a Spiši. Podobně trêt: vreme (čas), predal, drevo, stretnul, pri brešku (brěhъ) atd.

d) dl zůstává: modľic, přivedli, ukradľi, do bradla atd. Z knižného jazyka anebo též ze srbštiny vniklo naseľic (osídliti); ze srbštiny molba.

e) t, d před měkkými samohl. mění se v c, dz: ocec i mac, gen. maceri, budzece, inf. bivac, isc, prisc, dzeň, čeľadz, dzijak atd.

f) s, z mění se před měkkými hláskami v š, ž, což jest jen hrubší výslovnost za původnfijši ś, ź: na švece (na světě), vžal (vъzęlъ), na žemi, peňiži, šľibodno, proštred, u štredňu ruku, zamaržňi (zamrzne) atd.

g) za ę jsou střídnice ja, a a e: dzešatok (desátek), mešac (měsíc), ucaľi (uťali), jmenovitě v 3. pl. robja, hutorja (hovoří), hoňa, chodza, jidza (jedí), šedza, muša (musí) atd. a e: dzešec, vece a vecej, meso, ceško, vreme, pecero, a v tom slově též ej: pejc, pejtnac, pejdzešat.

h) za původní dlouhé ě je i: do chľiva, chľip gen. chľiba, u ľice (v létě), hňival, dziȗka, na vitri (na větře) atd.; rusínská slova jsou ďida (děda), siďiti (seděti) a j.

i) samohláskové r zaměněno ar, er: zarno a zerno, kark, karčma, vitarhac, cerpic (trpět) atd. Ze srbštiny vniklo potpuno.

k) ł zůstává nezměněno: part. mal, zavidzel (záviděl) na pol cehli (na půl cihly) atd.

l) Z časování zvláště důležita je 1. sing. na -m, jako v celé ostatní uherské slovenštině: budzem, odňišem (odnesu), pojdzem, privjažem atd. V mluvě Falkušovské, srovn. výše uvedenou studii prof. Brocha, objevuje se ruská koncovka -u.

Táto krátka karakteristika tuším dostačí na důkaz, že mluva Keresturských osadníků je skutečně slovenská. A tím stává se rozprava p. Hnatjukova velmi vážným a vzhledem na nevelký počet ukázek též velmi vítaným příspěvkem pro dialektologii slovenskou.