Studien von der slovakisch - kleinrussischen Sprachgrenze im östlichen Ungarn. Von Olaf Broch. Mit einer Karte. Kristiania, 1897. 8°. 76 str.
František Pastrnek
Recenzija pre: Listy filologické, 1898, str. 406-407.

Nářečí východních stolic uhersko-slovenských jsou nám dosud nejméně známa. Každý příspěvek je zde velevítaný, zvláště když pochází od badatele osvědčeného a spolehlivého. Takovým je zajisté mladý norský slavista O. Broch. Důkazem může sloužiti jeho vzorná fonetická studie o maloruském nářečí Ubljanském v Arch. für slav. Phil. XVII (1895), 321-416 a XIX (1896), 1-21. Ublja jest rusínská obec v nejvýchodnějším koutě stolice Zomplinské, která většinou obývána jest Slováky. Živel slovenský, představující v oněch krajích vyšší kulturu a jak se zdá i větší hospodářskou sílu, doléhá značně na sousedy rusínské a mění národopisnou hranici slovensko-rusínskou ve pro-spěch slovenský. Process ten působí zajisté již dlouho. Výsledkem. jeho jest, že v oněch stolicích máme nemalý počet Slováků, kteří náležejí k církvi pravoslavné (sjednocené). Statistikové páčí tento počet na 150.000 (Šembera) až na 100.000 (Petrov) obyvatel. Podobá se, že hlavní část těchto pravoslavných Slováků jsou poslovenštění Rusíni.

Těmito zvláštními okolnostmi stalo se, že prof. O. Broch obrátil zřetel na nejbližší nářečí slovenská. Příležitost naskytla se k tomu v Užhorodě (Ungvár), v tamějších ústavech vzdělávacích, jmenovitě v kněžském semináři. Zvláště osvědčili se dva synové pravoslavných farářů z Falkušovec a ze sousední Dubravky jako dobré prameny, jelikož své domácí nářečí nejinak než z úst lidu seznali. Na základě výslovnosti obou těchto mladých, intelligentních mužů zapsány jsou obě ukázky Brochovy, které čteme na str. 41 a násl. Otiskl jsem je úplně v III. sv. Národopisného Sborníku čslov. (1898). Ostatní část "Studien" tvoří fonetický výklad a pak velmi cenný přehled tvaroslovný. Konečně připojena mapa okolí užhorodského, na níž národopisné hranice slovensko-maďarsko-rusínské vytčeny jsou. O těchto hranicích viz mé poznámky v uvedém svazku Národop. Sborníku.

Zde chci se dotknouti stránky jazykové, která je nemálo zajímavá. Nápadná jest hned shoda, která v podstatě jeví se mezi tímto zemplinským nářečím a mezi ostatní šaryštinou a spištinou. Ukazuje se, že tam na východě uhersko-slovenském panuje poměrně větší jednotnost nářeční, než kdekoliv jinde; mohlo by se málem říci, že tato spišsko-šaryšsko-zemplinská nářečí i s okolím svým tvoří největší rovnoměrný celek uprostřed slovenštiny.

Vynikající společnou vlastnosti všech těchto nářečí jest předně jejich měkkost: poňeśe (ponese), do źemi, dňeś, po śvece (po světě), dześec (deset), pejdzešat (padesát), budzece (budete) atd.; dále tert, tart za trt: perši (prvší), cerpec (trpět), od umartich (umrlých), štvarti (čtvrtý) atd.; i za původní dlouhé ě: suśid (soused), štriblo (stříbro), dzivku (dívku) a u za původní dlouhé o: hura (hora), muj (můj), muh (mohl) atd. K tomu druží se zánik všech délek a přízvuk na předposlední slabice slova, po spůsobu polském.

To jsou asi nejdůležitější společné fonetické vlastnosti oněch východních nářečí. Rozdíly, pokud vidím, leží více na straně tvaroslovné. Ve Spiši na př. 1. os. sing. vyznívá na -m, jako na celém ostatním uh. Slovensku; v nářečí od prof. Brocha popsaném máme, po spůsobu ruském, -u: hňecu (hnětu), též chvaľu (vedle chvaľim), cerpu (trpím) a rozumu (rozumím), ovšem ale čitam (čítám), davam, poznavam. Takovým spůsobem projevuje se sousedství ruské. Ale přece nelze mluviti o nářečí přechodném v tom smyslu, jako na př. v Slezsku. Spisovatel sám naznačuje (na str. 7), že výklad takový jest vyloučen. Stopy rusínské, které v oněch východních nářečích slovenských nacházíme, mají původ jiný, zajisté onen, který jsem již dříve naznačil, totiž poslovenštění obyvatelstva někdy rusínského, které při církevním jazyku slovanském věrně setrvalo.

Vzhledem na poměr k ostatním nářečím česko-moravsko-slezsko-slovenským, který v poslední době stal se předmětem nových úvah (srovn. mé výklady v posledním sešitě těchto Listů filol.), nemálo důležité je pozorování Brochovo, že popsané nářečí zemplinské vyniká čistou výslovností slabik bez-přízvukých, která nejlépe se srovnává s výslovnosti českou (str. 24). Jelikož prof. Broch je výtečným znalcem jazyka ruského, váží svědectví jeho tím více.